Už v roce 1910 se francouzský skladatel Carol-Bérard zabýval notací a instrumentací hlukové hudby. V
roce 1913 napsal futurista Luigi Russolo manifest Umění hluků, kde tvrdil, že moderní lidé díky
průmyslové revoluci vnímají složitější zvuky jako hudbu. Vytvořil hlukové nástroje intonarumori a
skládal pro „hlukový orchestr“. Jeho koncerty vyvolaly silné reakce publika.
I když jeho hudba málo připomíná dnešní noise, pomohl prosadit hluk jako umělecký prostředek.
Od 10. let 20. století začali skladatelé používat nalezené zvuky – sirény, stroje, motor letadla či
psací stroje – jako součást hudby. Skladby jako Parade (1917), Symfonie továrních sirén (1922) nebo
Ballet Mécanique (1924) využívaly netradiční nástroje jako vrtule či ptačí zpěv z desky.
Edgard Varèse a John Cage pak otevřeně rozmazávali hranici mezi hudbou a hlukem. Cage tvrdil, že
„všechny zvuky mají hudební potenciál“ a používal nahrávky, rádia, deště nebo šum.
Ve 40. letech začali skladatelé jako John Cage a Pierre Schaeffer experimentovat se zvuky mimo
tradiční hudební nástroje – např. elektronickými páskami, sirénami, nádobami či rádiem. Schaeffer
vytvořil pojem musique concrète, tedy hudbu složenou z nahraných zvuků, upravených technikami střihu
a přehrávání.
Cage posunul pojetí hudby ještě dál – v díle 4'33" (1952) neodezněl ani jeden tón, čímž ukázal, že i
ticho (nebo hluk okolí) je hudbou. Pracoval také s náhodností, šumem z rádií, kazetami nebo
připraveným pianem.
Na přelomu 50. a 60. let vznikaly první skupiny, které využívaly běžné předměty jako nástroje –
např. Group Ongaku v Japonsku, Nihilist Spasm Band v Kanadě nebo Musica Elettronica Viva v Itálii.
Hudební umění se tak posunulo od čistých tónů k plnému přijetí hluku jako legitimního hudebního
materiálu.
V roce 1966 začali The Mothers of Invention a The Velvet Underground používat koláže hluků a
experimentální zvuky. Beatles ve skladbě „Tomorrow Never Knows“ využili páskové smyčky a efekty
inspirované Stockhausenem. Jejich pozdější skladba „Revolution 9“ (1968) je kompletní zvukovou
koláží, vytvořenou hlavně Johnem Lennonem a Yoko Ono.
V 70. letech pokračovali v experimentování i Jefferson Airplane a Ned Lagin, jehož album Seastones
obsahovalo elektronický hluk a prostorový zvuk, na kterém spolupracovali členové Grateful Dead.
V roce 2013 umělec Rutherford Chang vytvořil noise kompozici vrstvením 100 kopií White Album od
Beatles přehrávaných současně.
Noise rock, no wave, drone metal
Noise rock spojuje rock s hlukem – zkreslení, zpětná vazba, improvizace. Klíčové kapely: Sonic
Youth, Velvet Underground, The Godz. Lou Reedovo Metal Machine Music (1975) je považováno za zásadní
noise nahrávku. La Monte Young a jeho minimalistický "drone" měl vliv na skupiny jako Earth a Sunn
O.
Industriální hudba
V 70. a 80. letech vznikla industriální hudba, která kombinovala hluk, kovové perkusy a nekonvenční
nástroje. Klíčoví umělci: Throbbing Gristle, Einstürzende Neubauten, Coil, Nurse with Wound. Kultura
kazet a punk ovlivnily směr no wave a post-industriální noise.
Japanoise
Od 80. let Japonsko produkuje extrémní hlukovou hudbu známou jako Japanoise. Nejznámější je Merzbow,
inspirovaný Lou Reedem i dadaismem. Další významní: Hijokaidan, Masonna, Incapacitants, Hanatarash.
Od 90. let tvoří japonská scéna páteř celého žánru noise.
| Období / Styl | Popis | Příklady |
|---|---|---|
| Raný noise (1910–30) | První šumy a zvuky v hudbě | Russolo, Satie, Varèse, Cage |
| Experimentální (40–60) | Elektronika, pásková hudba | Schaeffer, Stockhausen, Cage |
| Noise v rocku (60–70) | Avantgardní rock, zvukové koláže | Velvet Underground, Beatles, Reed |
| Noise rock / No Wave | Rock s distorzí a atonalitou | Sonic Youth, DNA, Mars |
| Drone / drone metal | Dlouhé táhlé tóny | La Monte Young, Earth, Sunn O |
| Industrial noise | Kovové zvuky, performance | Throbbing Gristle, Einstürzende Neubauten |
| Japanoise (80–dnes) | Extrémní japonský noise | Merzbow, Hanatarash, Masonna |
| Moderní noise (2000–dnes) | Digitální noise, glitch, DIY | Pharmakon, Prurient |